Minulé zájezdy‎ > ‎

Bulharsko 2006 (od HOPa)

aneb naše Osminka prázdnin

  Bulharsko bylo fajn. Asi to není hodnocení, které by šlo označit jako uspokojivé, ale shodne se na něm většina zúčastněných. S čím větším časovým odstupem na zájezd vzpomínáme, tím se nám vybavují příjemnější pocity a zážitky. I když člověk má tendenci pamatovat si spíše ty negativní věci, my naopak zapomínáme na ty únavné návraty autobusem z ještě únavnějších koncertů, neustálé přepočítávání porcí jídla a téměř maratónské procházky po hotelu z pokoje na pokoj. Když teď začneme vyjmenovávat nedostatky, asi se mnohý čtenář zhrozí, někdo možná přestane číst (jen doufám, že to nebude nikdo z rodičů, který se posléze zapřisáhne, že svoje dítě už nám nikdy nesvěří), ale umožňuje mi to popsat v druhé části to příjemné. A třeba tím vymažu z vaší paměti tu první.
  Snad žádná akce se neobejde bez problémů. Mezinárodní folklorní festival je událost, při které se může udát ledacos. Od rozmarů počasí přes nedostatek tlumočníků až třeba po ztrátu koně. My většinu těch nepříjemných příhod archivujeme v šuplíku s velkou barevnou nálepkou "ORGANIZACE". Ta nálepka je pestrá stejně jako představení, které na nás nachystali tamější pořadatelé. Celý festival se podobal trochu neobvyklému loutkovému divadlu. Postaviček bylo dost, ale osamocený vodič (v našem případě ředitelka Vanya) ve snaze předvést publiku všechny jen zuřivě a poněkud chaoticky tahal za nitky, až nevěděl, která hlava mu kde stojí, totiž visí. Ale show must go on, a tak nepřestával. Diváci pak sledovali lítý souboj prince Bajaji se zlatou rybkou a Romea s třemi lískovými oříšky, na které platí jen louskáček. Ještě zmatenější však byly jednotlivé dřevěné loutky, to jest účinkující soubory včetně nás. Zoufale hleděly na prsty nad sebou, všemožně se přelézaly a vyměňovaly, jen aby ty provázky nad nimi dávaly jakýs takýs smysl. Dlužno dodat, že většinou bezúspěšně. Nalézt pevnou půdu pod nohama jim měli pomoci bulharské hostesky a hosteskové. Byli pro ně jediným spojením s vedením, ale tváří v tvář situaci a uzlům, proti nimž je dračí smyčka jen drobným zašmodrcháním, zcela zapomněli, že ovládají i jiné jazyky než svou mateřštinu. Netroufám si rozhodnout, jestli rozumí hůř Čech Bulharovi, nebo naopak, ale dohoda s k nám přidělenou hosteskou Karfiol (které jsme mezi sebou říkali Kedluben) byla ... Nad tímhle přídavným jménem jsem, přiznám se, přemýšlel hodně dlouho. Už spojení "dohoda byla" je dost zavádějící, měli bychom spíš říct, že nebyla, ale je pravda, že téměř všechny potřebné informace jsme z ní nakonec dostali. Naneštěstí to naši vedoucí stálo opravdu hodně času, pokud ji někdo hledal, tak ji mohl se skoro stoprocentní jistotou najít v živé diskuzi u recepce bez ohledu na to, kolik bylo hodin.
  Spánek byl kromě balené vody asi naším nejvíce nedostatkovým zbožím. Láhve s vodou jsme sice po pár dnech dostali, ale s tím spánkem to šlo od desíti k pěti. Z koncertů jsme se vraceli už většinou dost unavení, zpocení a poštípaní komáry, ale každý chtěl využít příležitosti k popovídání si. Zjistili jsme, že sebedelší zájezd nestačí k tomu, abychom si všechno řekli, a to i přes každodenní ponocování (u některých jedinců občas až do tří do rána). I bez triček byste v sedm hodin poznali, kdo z těch, kteří čekají na snídani, patří k nám. Z postelí se opravdu nikomu nechtělo, což většinou vedlo k tomu, že ranní ptáčata (to jest ti, kdo vůbec vstali) pak hotelovým telefonem budili zbytek, ať jde na snídani. V průběhu týdne se i změnily aktivity provozované během poledního klidu. Zpočátku byl na svém pokoji málokdo, ale postupně přibývalo lidí, kteří stejně jako malíci prostě vytuhli (omlouvám se, jestliže nemáte zrovna rádi tyhle výrazy, ale obyčejné "usnuli" není ani zdaleka tak výstižné). Odpoledne jsme potom, ať už se šlo na koupání nebo zkoušku, opět využívali interkomu, abychom se sešli všichni. Našel se i jedinec, který jednoduše nebyl schopen vstát, a tak strávil celé odpoledne individuální činností na pokoji (to zní lépe, než kdybych napsal, že ho prospal). Teď to nejspíš vypadá, že nás vedoucí ani nenechali vyspat, ale únavě dost napomohlo i vedro a plavání taky není úplně odpočinková aktivita. A kdo chtěl, tak spal večer. K naší smůle chtěl málokdo. V líčení stinných stránek festivalu bych mohl pokračovat třeba popisem koncertů nebo těch dvakrát třiceti hodin protrpěných v autobuse, ale došel jsem k názoru, že bude lepší, když si někdy odchytíte někoho v kroji nebo v triku s nápisem Osminka (či Modřenec), pozvete ho někam do cukrárny a budete se vyptávat. A uvidíte, že na něco z toho, co jsem doteď napsal, si ani nevzpomene. Něco doplní, ale chci vás jen upozornit, abyste mu vůbec nevěřili, když si bude stěžovat na jídlo. Co se týče kvality, tak jsem osobně byl více než spokojený a díky těm, kterým nechutnalo, jsme u našeho stolu spořádali pokaždé alespoň dvě porce na osobu, takže nedostatkem jsme taky netrpěli.
  A teď tedy proč to Bulharsko bylo fajn. I když jsme jeli na mezinárodní folklorní festival, podobal se ten týden spíš zájezdu. Zkoušky moc času nezabraly, o těch kraťoučkých večerních koncertech ani nemluvě. Takže jsme si o denním programu rozhodovali vlastně úplně sami. Dopoledne jsme většinou chodili k moři, asi od třetího dne jsme měli pro sebe vyhrazený pěkný pás pláže kousek od moře. Skákali jsme ve vlnách, zahrabávali se do písku. (Opřený o záchody byl dokonce k dispozici rýč, ale byl jsem nějakým Bulharem upozorněn, ať nekopám tak hluboko, že prý jsou tam někde kabely. A navíc proto tam ten rýč určitě nebyl.) Poslední den udělaly holky z Báry mořskou pannu (máme z toho pěkné fotky). Sportovní nadšenci si mohli na hřišťátku zahrát fotbal (ale nikdo nevydržel příliš dlouho, běhání v písku a vedru dost vyčerpávalo). Ti, co dospávali, dorazili za námi později. Prostě dopoledne bylo ve znamení pohody. Po obědě a poledním klidu jsme mívali zkoušku, na které nám bylo přetlumočeno, kde a na jak dlouho budeme s největší pravděpodobností hrát. Během odpoledne se většinou alespoň jedna tato informace ještě změnila, ale s tím už jsme se vždy vypořádali. Vybrali jsme si z programu, co za písničky předvedeme, zkusili je a šli k bazénu. I když to svádělo, postupovali jsme v tomto pořadí. V hotelu bylo bazénů hned několik. Jeden pouze na plavání, vedle něj menší pro děti a potom jeden se skluzavkami a barem stylizovaný jako hrad. V něm byla ale studenější voda, takže kromě odolných jedinců tu nikdo nezůstával dlouho. Plavecký bazén býval trochu překvapivě (vzhledem k velikosti hotelu) poloprázdný, takže jsme mohli jednou jeho velkou část zabrat pro hru vznešeně nazvanou Vodní pólo. Ve skutečnosti to bylo něco mezi ragby a potápěním, ale o to víc jsme si ji užili. (Tak mě napadá, že jsem nikdy pořádně vodní pólo neviděl, takže je klidně možné, že tak má vypadat. V tom případě se nehodlám nikdy stát pólistou.) Zanechala v nás ale pěkné vzpomínky a několik litrů vody. Při ležení na lehátku se unavené svaly příjemně uvolnily, kůže oschla a zhnědla a my spokojení a hladoví šli na večeři. A díky nepochopitelné vybíravosti některých se zbytek přecpal k prasknutí. Večer bývalo vždy grilované maso s povinnou oblohou - rajčata a okurky. Následovalo převlékání do krojů a odjezd na koncert. Soubory vystupovaly většinou ve stejném pořadí, takže jsme si několikrát užili vystoupení Poláků a Řeků (v černých krojích, v kterých jim muselo být ještě tepleji než nám, a s pásy nábojů okolo těla) a snažili se schovat před triem, které na half-playback opakovalo "Ej šope šope". Zajímavostí je, že jejich uměleckým vedoucím byla ředitelka festivalu Vanya. Koncerty byly dost pestré, folklor (český, ruský, polský, bulharský a další) se tu mísil s rockenrollem (4 malých dětiček v latexu, končící brutálním postřílením se), břišními tanci Portugalek, již zmiňovaným šope salátem i popíkem růžových děvčátek. My jsme většinou dohráli, chvilku počkali, až si i poslední z nás začne stěžovat na komáry, a jeli zpět do hotelu. Za pochodu k autobusu jsme ještě hráli a zpívali, co nás zrovna napadlo. A těch pár minut jsme si myslím všichni opravdu užili. Někdo spustil nějakou lidovku a ostatní se záhy přidali. Takhle se hrávalo dřív, ale dneska už je to spíš vzácnost. Jeden večer jsme si pak sami udělali v hotelu koncert pro hosty, mezi kterými bylo i hodně Čechů. Vždycky na schodech jsme jen slyšeli: "Koukni, dudy," nebo se nás kolemjdoucí ptali, co je to za kroje a podobně. Na krajany narazíte prostě všude. Převlečení a umytí jsme najednou měli opět spoustu energie na noční život. Někdo šel objevovovat krásy ztemnělého města. (Píšu krásy, ale ono nebylo moc o co stát. Sluneční pobřeží je velké betonové sídliště, kde je hotel na hotelu a další se neustále staví. Nezbytnou součástí každého je bazén, protože tolik lidí se na tu pláž vejít nemůže.) Výletníci se většinou brzy vraceli, pokud se nezdrželi v nějaké cukrárně. Poháry tu měli nejen lákavé, ale i skutečně dobré. Nuda však nebyla ani v Kotvě (tj. našem hotelu). U bazénu (plavat se smělo jen do deseti) se v křesílkách probíralo všechno možné, včetně toho, jak hodit Jitku do vody. Měla totiž narozeniny a sama nám to usnadnila, když si nechala plavky. Jen z ní dostat tu sukni.. A tohle byla ta kontrolovaná zábava, účastnila se jí totiž i většina učitelek. Menší skupinky si užívaly klidu a soukromí na pokojích, hrály Moravu, povídaly o těch zajímavějších tématech nebo jednoduše drbaly. Ani na soustředění není tolik volného času, tak se ho všichni snažili naplno využít. A stejně to nestačilo. Myslím, že všichni by se podobné akce zúčastnili rádi ještě jednou, možná někde jinde, ale není moc možností, jak strávit týden příjemněji. Když už budete v té cukrárně s někým z nás, kupte mu ještě jeden dortík a nechte si vyprávět. Divil bych se, kdyby vás pak nezamrzelo. že jste nebyli s námi. Spoustu věcí prostě doma nezažijete. A když byste se k nám nemohli přidat vy, tak řekněte někomu známému, ať se přijde podívat. Ty zážitky za to stojí.

Comments