Minulé zájezdy‎ > ‎

Island 2008 (od Mirky)

 Island. Země vzdálená. Země, kam se nejezdí na dovolenou stejně hojně jako do Chorvatska. Kousek světa, který je jedinečný. Když poprve uslyšíte, že je možné jet hrát na místo, které je pro spoustu lidí jako Říše divů pro Alenku, nechce se vám tomu uvěřit. Jdete potom domů a přemýšlíte, jestli jste dobře slyšeli a pokoušíte si představit, jaké by to tam asi mohlo být. To vám ale nikdo nikdy neřekne. To si musíte zažít sami. Když se tam totiž dostanete, je to něco naprosto jiného, nepředstavitelného.  
 Letíme s přestupem v Kodani. Tam si však musíme počkat, protože letů na Island není příliš. Když proplouváme oblaky, snažíme se všichni (nalepení na okénkách) prohlédnout mlhou dolů a vidět alespoň něco málo shora. Pak konečně. Příroda je zvláštní, krásná. Všude černé lávové kameny a pohled na strom by s největší pravděpodobností byla jen fata morgana. 
 Ještě na letišti jsme rozděleni do dvou skupin. Jedna bydlí u Eydís (skvělé a vždy ochotné organizátorky všeho možného – někdy i nemožného), druhá odjíždí do bytu v jednom rodiném domě v nedalekém Vógaru. Taxi sice nepatrně bloudí, ale za chvíli už máme všichni možnost ulehnout a snít. Ráno lenošíme a na oběd jedeme autem k Eydís. Protože nás není zrovna málo, máme ještě chvíli času, než se jídlo dodělá, a tak můžeme jít na procházku k nedalekému kostelíku. Ostnatý drát, který musíme všichni obratně překročit, nám asi vždy připomenou Honzovy roztržené šusťáky. S pupky plnými vynikajících dobrot nás čeká odpoledne hodné českých turistů. Všechna čtyři auta nás spolehlivě zavezou ke kráteru (jehož jméno bylo - stejně jako jiná islandská jména - nezapamatovatelné), k vyhlídce na řeku, gejzíry i monumentální vodopád Gulfos. Voda padá nejen z vodopádu, ale i z nebe. Večer se s hlavami plnými zážitků snažíme usnout. A není to vůbec těžké. Spíš naopak... 
 Další dny na nás už nečekají výlety, ale pravý důvod naší zahraniční cesty - hraní. Mohou si nás tak poslechnout Vógarští obyvatelé, děti s rodiči na slavnostním zahájení školního roku v krásném koncertním sále, návštěvníci skanzenu. Lidé, kteří přijeli do Reykjavíku z různých koutů Islandu na oslavu státního svátku, a v neposlední řadě děti na výchovných koncertech. 
 České lidovky mají ohlas. Na každém koncertě se setkáváme s potleskem diváků. A po odehraném „výchovňáku“ jsou pro nás asi tou největší odměnou děti zpívající naše české Dudlaj, dudlaj. 
 Snad všichni se těšíme domů, ale mě a ještě pár dalším tato země učarovala. Zanechala v nás krásné zážitky, které dokázaly naprosto přehlušit i pár nesnází, které mohou jeden dětský soubor potkat. Island je úžasná země plná skvělých lidí. A myslím, že se moc nemýlím, když řeknu, že by většina z nás zase někdy ráda čekala těch devět hodin v Kodani. Protože ten týden za to opravdu stál...

Comments