Minulé zájezdy‎ > ‎

Slovensko 2007 (od HOPa)

  Stejně jako před rokem se i letos dětská lidová muzika Osminka přestěhovala do Nových Zámků na Slovensko. Hlavně vedoucí se svými zavazadly a imidží uklízečky v nás vzbuzovala obavy, že se dala na pašovaní. Nicméně Kufr, který si velké písmeno opravdu zaslouží, neboť by se na něm výrobci dodávek mohli učit, se spolu s kytarou stal okamžitě součástí party a bylo mu vyhrazeno exkluzivní místo hned u okýnka. Cestou nás provázely jen ubíhající pražce a Jitčiny obavy, kde bude spát, když nemá spacák. Ty si ovšem kompenzovala dokonalým tvarem svých rukou a detailním seznamováním se s rodinnými vztahy v té naší velké folklórní rodině.
  Nové Zámky nás přivítaly příjemným počasím a pozváním do automobilového muzea v podobě Norbertovy Škody 1000, která se ovšem ukázala být velmi užitečnou, skoro až nepostradatelnou při vyhlídkové trase, kterou pro naši bagáž organizátoři festivalu během následujících čtyř dní připravili. Naše důvěra a obdiv k ní ještě vzrostly, když pobrala i Kufr, který nekolegiálně vyžadoval při přemisťováni značné úsilí. 
  Postupná rekonstrukce hotelu Šport pokročila, a tak jsme našli útočiště v pěkných pokojích s koupelnou. Překvapila nás však slovenská metoda jak šetřit cenné zdroje, budováním vícepatrových koupelen, kde voda použitá ve vyšších patrech je recyklována k potěše a osvěžení hostů v patrech nižších. Letošní rok se také značně podepsal na zdejší populaci komárů, kteří se ze září na září stali téměř ohroženým druhem, neboť klidný spánek nám zajistilo pouhých několik ran ručníkem.
  Následující den nás kromě jedné snídaně, tří koncertů a pěti stěhování nečekalo nic až tak zajímavého. Snídaně byla snědena, koncerty se docela povedly a při stěhování si Kufr hověl na předním sedadla Norbertova žihadla. Večer pak spolu s námi zalehl v domě mládeže alias internátu. Po náročném dni jsme všichni rádi zalehli, jen Míša v sobě našel ještě dost síly na to, aby v každé větě viděl důvod, proč by bylo lepší jít do většího a pěknějšího pokoje holek.
  Ráno nás uvítalo deštěm a párkem s nutelou. Následoval slavnostní průvod městem, ve kterém folklórní soubory doplnily ještě mažoretky, dechovka a menší povozy ovšem ve větším počtu. Mezitím a také po zbytek dne probíhal program na pódiu. Kromě kvalitně obsazené soutěže zpěváčků, která se dočkala šalamounovského rozřešení, když vyhráli všichni zúčastnění, stojí za zmínku ještě soubor z Itálie. Zajímavý byl nejen pochodujícím orchestrionem, ale i svým nenuceným projevem. Držáci praporu nejprve snad z nudy hráli kámen, nůžky, papír v italské verzi a na to jeden z nich vytáhl mobil a začal si s ním hrát. Očividně se mu tato náplň koncertu zamlouvala, protože při odchodu volal "I love you Slovakia." Asi i proto, že tu na rozdíl od italských hor mají signál. A chvíli poté jsme přišli na řadu my. Nechybělo moc a nedočkali bychom se uvedení v maďarštině, ale ztracený moderátor se naštěstí našel. Jěště že tak, jinak by polovina obecenstva nevěděla, kdo jsme a odkuď jsme se tam vzali. Přívětivé prostředí a desítky přehlásek ve slovech, které by v Čechách vyslovil jen náruživý kuřák, nás pořádně vyburcovaly. Vystoupení mělo takové tempo, že na to doplatil náš famfrnoch a téměř úplně vypelichal. Ohlas po koncertě nás opravdu zaskočil. Protože nejbližší letiště je až v Bratislavě, museli jsme rozdat autogramy okamžitě za pódiem. Na závěrečné Tancuj, tancuj jsme pak byli rozptýleni mezi ostatní soubory, což potěšilo Jitku, která se mezi primáši cítila víc než dobře a protože ani moje kontry při Duša moja nezpůsobily mezinárodní skandál, odcházeli jsme spát s pocitem dobře odehrané práce.
  Ráno jsme se probudili všichni ve svých pokojích, protože Míša nakonec odmítl nabídku holek, aby k nim večer na chvíli zašel. Před odjezdem jsme se ještě rozloučili s organizátory festivalu, kteří proslovy rázně ukončili zákusky a výborným gulášem. Na nádraží na nás čekaly naše zavazadla, láhve s pitím (asi se naše pověst po festivalu v Bulharsku rozšířila a všichni se domnívají, že u nás lidově řečeno sušíme hubu) a jediné, co tak chybělo, byla naše cedule, která po nás zůstala u prázdných talířů.
  Ve vlaku jsme pak místo razítka na jízdenku dostali potvrzení, že nás jede o dva míň, což nás docela zarazilo, protože Jana byla s lístky na záchodě sama. Vše se naštěstí vysvětlilo, když nás za chvíli zpucovala vedoucí jiného souboru, proč si bereme něco, co není naše. Cesta jinak utíkala příjemně, někteří usnuli i přes zuřivý smích Kačky, Honzů a Bena, kteří se smáli tomu, že se smějí. Míša, který se nemohl dočkat pořádného jídla, protože jako vegetarián jedl v Nových Zámcích jen suché přílohy, nás opustil už v Kolíně, a my ostatní jsme se i přes půlhodinové zpoždění a zmatek na nádraží, v pořádku sešli ve čtvrtek na zkoušce.

Comments